SBĚRATEL | Kdo a jak se scházel na ilegálních burzách gramodesek? Čím přiváděly režim k šílenství a jak se fandové dostávali k hudbě, která tehdy neměla přístup do rádia a televize? Přečtěte si první článek ze série „Sběratelství před rokem ´89“.
OCEŇOVÁNÍ SBÍREK PRÁVNICKÉ RADY JAK ZAČÍT SBÍRAT

Kdo a jak se scházel na ilegálních burzách gramodesek? Čím přiváděly režim k šílenství a jak se fandové dostávali k hudbě, která tehdy neměla přístup do rádia a televize? Přečtěte si první článek ze série „Sběratelství před rokem ´89“.

„Desky jednoznačně představovaly západ, USA, Anglii, prostě svobodu, která tady tehdy nebyla. A burzy, na kterých se prodávaly a vyměňovaly, nikdo oficiálně neorganizoval, takže nebylo, koho za jejich pořádání potrestat, “ říká Daniel Tácha, sběratel vinylových desek, a šéfredaktor magazínů Fintag.cz a Zdravezpravy.cz, který se dlouhodobě zabývá historií ilegálních burz v socialistickém Československu. Jejich nezanedbatelný význam v narušování totalitního státu pak popsal i v dystopickém románu „Mejnstrým“.

hlavní foto

Kolik lidí sbíralo gramodesky před rokem 1989, jde to nějak odhadnout?

Velice těžko se odhaduje, kdo byl klasický sběratel, kdo běžný spotřebitel a posluchač hudby. Posluchačů desek byly miliony lidí, z nichž všichni chtěli zejména západní desky. Pokud bychom ale vzali komunitu, která chodila na nelegální či pololegální burzy s deskami, tedy měla k deskám nejblíže, aktivně je sbírala, prodávala, směňovala, tak takových lidí byly jistě tisíce. Sběratelem desek ale mohl být klidně i vysoký komunistický kádr, který mohl kdykoli volně vycestovat do zahraničí, tam si desky nakupovat a budovat si sbírku, ale o takových my nevíme. Ale i takový mohl být sběratel desek. Stejně jako někdo, to říkám pro úplnost, kdo mohl jezdit ven, aniž by to byl komunistický prominent, protože dokázal socialistickému hospodářství svým působením venku vydělat peníze.

Jak spolu sběratelé napříč republikou komunikovali?

Zase, jde o to, jak vnímáte sběratele desek. Ale lidé, kteří nakupovali desky na nelegálních či pololegálních burzách si buď telefonovali, ale zejména se potkávali a mluvili spolu. To znamená, že sběratelé spolu komunikovali úplně stejně, jako spolu komunikují jiní lidé. Pokud bych ale otázku zúžil vyloženě na to, jak se lidé kolem desek a nelegálních a pololegálních burz domlouvali o deskách či místě a času konání další burzy, tak to fungovalo tak, že ti, kteří odcházeli z burzy jako poslední, určili místo a čas dalšího setkání. Další burzy. A tuto informaci si pak lidé mezi sebou dál předávali osobně, po telefonu. Místo burzy se přitom snažili stanovit tak, ideálně v centru, aby burzu dobře našli ti, kteří na ni přijížděli z jiných měst nebo venkova. A ti zase třeba komunikovali tak, že se ve vlaku, na nádraží, na ulici, v MHD v den konání burzy doptávali ostatních lidí, kteří vypadali podobně jako oni, tedy hlavně mániček, kde je dnešní burza. Taková byla tehdy komunikace. Žádný Facebook.

dan tácha

Jedním z hlavních motivů neradostné fikce Dana Táchy z neurčitě blízké budoucnosti, který se prolíná celou knihou, jsou právě autorovi zkušenosti s ilegálními burzami s LP deskami za komunismu. Popisuje to, jak vznikly a proč na ně někteří lidé tak rádi chodili i za cenu nepříjemnosti s tehdejším režimem. Nelegální burzy s deskami a knihami prostupují celým textem a stanou se i osudovými pro hlavní hrdiny Mejnstrýmu, který se nakonec rozhodne proti nim tvrdě zakročit. Inspirací v tomto případě byly i reálné zkušenosti účastníků burz z dob socialismu v ČR.

 

Jedním z hlavních motivů neradostné fikce Dana Táchy z neurčitě blízké budoucnosti, který se prolíná celou knihou, jsou právě autorovi zkušenosti s ilegálními burzami s LP deskami za komunismu. Popisuje to, jak vznikly a proč na ně někteří lidé tak rádi chodili i za cenu nepříjemnosti s tehdejším režimem. Nelegální burzy s deskami a knihami prostupují celým textem a stanou se i osudovými pro hlavní hrdiny Mejnstrýmu, který se nakonec rozhodne proti nim tvrdě zakročit. Inspirací v tomto případě byly i reálné zkušenosti účastníků burz z dob socialismu v ČR.

Převažoval vzájemný prodej nebo výměna?

Nelegální burzy s deskami začaly směnami mezi lidmi, co se znali. Postupně, jak přicházeli další lidé, převážil prodej a nákup. I když směna zůstávala. Nemusela to přitom být vždy směna jen ve smyslu, ty mi dáš to, já ti dám toto. Spíše to byla směna v tom smyslu, ty mi půjčíš to, já si to nahraju, a já ti na oplátku půjčím k nahrání něco jiného. To bylo velice běžné. Stejně jako bylo běžné, že lidé si koupili desku, nahráli si ji, často nejenom oni, ale i jejich známí, a pak ji zase prodali, aby si mohli koupit desku jinou, kterou si znovu nahráli. A tak pořád dokola. Proto, to je cenný fakt pro dnešní sběratele, jsou staré desky ze zemí bývalého východního bloku, velice často dost ohrané.

 

Kde se odehrávaly největší burzy?

Největší burzy byly v Praze a největší byly zřejmě ty na Letné těsně před zhroucením komunismu v tehdejším socialistickém Československu. Je třeba ale také říci, že jakkoli tyto burzy u desek začaly, postupně se k nim přidával i obchod s tehdy nedostatkovým zbožím. Ať už to byly digitální hodinky, džíny, prostě ty věci, které tady – stejně jako západní desky – nebyly a lidé je chtěli.

Kdo burzy organizoval?

Burzy si organizovali sami lidé. Bylo pár burz, které zaštítila svým pořadatelstvím nějaká ideálně mládežnická organizace, ale jinak ty klasické burzy udržovala při životě poptávka a nabídka. Lidé chtěli poslouchat muziku, tak chodili na burzy, aby se k ní na těch burzách dostali. Někteří na ně přitom chodili občas, jiní pravidelně. A mezi těmi, kteří na ně chodili pravidelně, byli pak lidé, kteří měli burzy za součást svého života, životního stylu. Dalo by se říci, že ti byli jakýmsi tvrdým jádrem burz, jejich hlavní organizátoři. Dbali na to, aby se burza konala i příští týden. A to často hlavně proto, že si bez burz, kde se cítili svobodně, ten svůj život v tehdejším ČSSR nedokázali představit.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

metal 2 rock A METAL

 

 

 

 

Rock, metal, punk a vůbec všechny svobodomyslné hudební směry, které přicházely z „kapitalistické ciziny“ neměly v socialistickém Československu co dělat.

 

 

 

 

Jaký typ lidí to byl?

Mnozí z nich byli lidé, kteří z podstaty svého založení byli na štíru s tehdejším režimem. K čemuž stačilo třeba už jen to, že nesnesli, aby jim v práci někdo říkal soudruhu nebo jim kupříkladu někdo určoval, kdy mají ráno vstávat, co mají říkat, co si mají myslet, jak mají žít. Někteří z nich nakonec i emigrovali. Hlavně tedy, když nastoupila normalizace. Buď cítili, že život v ní není pro ně, anebo věděli, že by při svém založení v tom nesvobodném zřízení jednoduše a prostě nedopadli dobře. Třeba, že by je dříve či později zavřeli, protože by provedli něco, za co by je tehdejší režim zavřel. Zkrátka a dobře byli to lidé, kteří se nechtěli přizpůsobit.

Jak se sběratelské zboží oceňovalo?

Znovu je to o tom, co považujete za sběratelské zboží. Lidé tady byli rádi, když se dostali k tomu, co se běžně prodávalo na západě. Měli to za poklad. A kdo to sem dokázal dovézt, si to pak samozřejmě náležitě ocenil. To nemluvím o lidech, kteří si přivezli tři desky z Jugoslávie z dovolené. Mluvím o lidech, kteří se sem snažili pašovat desky. Jestliže tehdy stála v Německu deska 15 až 18 marek, tedy 230 korun, tady se klidně taková deska dala prodat až za 800 korun. Desky typu několika prvních kontrolních výlisků například Led Zeppelin, raritní kusy, se tady sehnat nedaly. Ty si mohli koupit pouze ti, kteří jezdili běžně ven. A ti, kteří jezdili běžně ven, byli, jak už bylo řečeno, většinou prominenti režimu. Anebo ti, kteří měli někoho blízkého venku, kdo jim s nákupem takové desky pomohl.

Zasahovala do sběratelského života nějak státní moc?

No tak samozřejmě, že zasahovala. Desky jednoznačně představovaly západ, USA, Anglii, prostě svobodu, která tady tehdy nebyla. Desky byly pro tehdejší režim něco podobného, jako je ve filmu Pelíšku pro Miroslava Donutila obrázek Micka Jaggera na nástěnce. Chuligán a mánička, zatímco on tam vyžaduje jídelní lístek na týden, kde v pondělí budou brambory s mrkví. K tomu bych to tak nějak přirovnal.

Desky tedy představovaly z pohledu tehdejší moci ten prohnilý západ?

Ano západní desky představovaly ten prohnilý západ a jeho zboží, po kterém se tu takřka bez rozdílu většina lidí mohla utlouci. Další věcí bylo to, co na těch deskách bylo. A to byl hlavně rock and roll, rock, punk, metal a další hudební směry. S tím měli problém i na západě. I ty totiž byly o svobodě. Což byl další důvod pro bolševika, proč nemít rád desky. No a pak poslední věc. Byly tu ty nelegální a pololegální burzy, kam si chodili vlasatci nakupovat, prodávat, směňovat západní desky, což bylo zakázáno. Na to byl Supraphon a Panton s Vondráčkovou a Gottem.

Proč burzy vadily?

Burzy vadily proto, jací lidé na ně chodili. A pak vadily kvůli tomu, že je nikdo oficiálně neorganizoval. Nešlo, za kým jít, říci mu, přestaň dělat ty burzy nebo tě vyhodím z práce, nepustím ti dítě na školu, zavřu tě. To znamená, že burzy s deskami a lidi kolem nich neměl ten režim pod kontrolou. A to bylo to, co ho hnětlo snad nejvíc. Zatímco většinu pod kontrolou měl, v případě burz se mu lidé vymkli z ruky. Dělali si, co oni chtěli. A dělali to o to raději, protože tím i dávali najevo, že nesouhlasí s režimem, který tu je. I to byl důležitý faktor. A to byl samozřejmě problém. I proto tehdejší veřejná bezpečnost burzy potírala nejvíce v těch dnech, kdy komunisti slavili nějaký ten svůj velký svátek. Třeba svátek práce, MDŽ, VŘSR a tak podobně. V těch dnech šli tvrdě proti burzám, protože v těch dnech demonstrovali svou sílu a převahu. A máničky mimo kontrolu a ještě k tomu všem na očích někde na ulici na burze s deskami se s tím jednoznačně neslučovali.

pohled do haly 2

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

POHLED DO KIISTENU

Dnes jsou vinylové desky opět v kurzu a jejich sbírání patří k nejrychleji rostoucím sběratelským oblastem. Největší domácí akce je Vinyl & Stereo Expo, které se koná na výstavišti v pražských Letňanech společně s mezinárodním veletrhem Sběratel. Příští ročník proběhne 12. září 2020,

 

Jak fungoval kontakt se sběrateli směrem na „Východ“ a jak směrem na „Západ“?

Lidé si mohli psát. Mohli si posílat balíky. Často je dostali od celníků otevřené, prohrabané, rozkradené. Tak mohli být sběratelé v kontaktu. Na druhou stranu, že by tu byli sběratelé, kteří by si poštou posílali první vydání Elvise Presleyho s jeho vlastnoručním podpisem je dost nepředstavitelné, byť i to je teoreticky možné. V případě desek se ten kontakt odehrával spíše v tom smyslu, jak dostat zahraniční desky přes hranice k nám. Lidé museli prostřednictvím někoho na západě korespondovat se západními vydavatelstvími s distribučními firmami. Museli být vynalézaví, aby sem dostali to, co si objednali.

To znamená, že toto fungovalo?

Ne. Tento způsob dostávání desek k nám byl výjimečný a většinou vyžadoval prostředníka. Kamaráda na západě, který je tak hodný, že mi do země, kde vládnou komunisti, kterých tu bylo, to dodejme, v roce 1989, včetně kandidátů do strany, 1,7 milionu, posílá desky. Ale zase nemohlo jich být mnoho, protože by se o to okamžitě začali zajímat celníci, bezpečnost, takže se to zkoušelo všelijak. Kdo to uměl, byl král.

Jak se sem tedy desky dostávaly?

Jedním ze způsobů bylo třeba zajet do Maďarska, tam se smělo, objednat tam nové desky vydané v Rakousku a Německu, kde ale už bylo potřeba mít někoho, kdo ty desky převeze přes hranice. Desky za úplatu sem takto pašovali třeba zaměstnanci státních drah, kteří jezdili ven. Anebo jiný příklad, hodně desek sem navozili jugoslávští studenti FAMU, protože v Jugoslávii se ty desky daly koupit a Jugoslávci mohli volně cestovat. Takže třeba ti sem vozili hodně desek, čímž potěšili nejednoho sběratele a zároveň si i vydělali. Anebo byly i případy, kdy čeští kluci balili západní holky, když už se tu nějaké objevily, s tím cílem, aby jim sem pak poslaly nějaké ty desky.

Autor: Jindřich Jirásek, foto: archiv a shutterstock

Rozhovor vznikl jako podklad pro článek speciálu „80.léta aneb posledních 10 let ČSSR“ časopisu Týden, který si můžete objednat zde.