SBĚRATEL | Kdo byl opravdu Johann Wolfgang Goethe, od jehož narození letos uplynulo 270 let?
OCEŇOVÁNÍ SBÍREK PRÁVNICKÉ RADY JAK ZAČÍT SBÍRAT

Kdo byl opravdu Johann Wolfgang Goethe, od jehož narození letos uplynulo 270 let?

„Sběratelé jsou šťastní lidé.“ Autorem trefné charakteristiky je Johann Wolfgang Goethe, německý spisovatel, dramatik, básník a nadšený sběratel minerálů, od jehož narození uplynulo v letošním roce 270 let. Jeho vztah ke sběratelství, jež je úzce spjat s českými zeměmi, i dramatický životní příběh přibližuje v článku, který je součástí volného seriálu „Osobnosti zapsané v historii geologie, mineralogie, paleontologie a montanistiky Čech, Moravy a Slovenska“ mineralog a soudní znalec Karel Mařík. Potkat ho můžete osobně na podzimním veletrhu Geosvět, kde bude poskytovat znalecké služby v oblasti minerálů a drahých kamenů.

Goethe

Pro přítomnost J.W.G.v seriálu „Osobnosti zapsané v historii geologie, mineralogie, paleontologie a montanistiky Čech, Moravy a Slovenska“ lze uvést body: 1) Komorní hůrka u Františkových lázní spolu se zájmem o mineralogii, petrografii a geologii, s náruživými disputacemi s 2) neptunisty a plutonisty, a 3) Ulrika von Lewetzow s jejími šperky z českých pyropů.

Goetheho životopisy  byly a jsou většinově orientovány k jeho literární tvorbě, zájemci si je mohou na příslušných místech velmi podrobně prostudovat, jen moje poznámka – většina z nich je velmi idealizovaná. Zaměřím se jen na ty aspekty jeho života, které souvisí s výše uvedenými, něco přidám k bodu 3. Vcelku je to čtení nadmíru dlouhé, jsou zde však okamžiky, které byste měli znát již jen z toho důvodu, že Goethe je čtení školou alespoň polopovinné.

8352_Komorni_hurka_foto_Patzelt

Současná podoba portálu štoly na Komorní hůrce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1) Komorní hůrka – Goethe ji (u příležitosti léčebných pobytů v Karlových Varech, Františkových lázních, Teplicích a Mariánských lázních) navštívil celkem 11x a 30. července 1822 zde uspořádal koncílium s pozvanými švédským chemikem J. Berzeliusem, botanikem E. Pohlem, Kašparem hrabětem Sternbergem (viz též) a chebským radním J. S. Grünerem.

Na základě tehdy vyslovených teorií, uvolil se Kašpar hrabě Šternberk zafinancovat průzkumné štoly (okolo 300 m !) pod Komorní hůrkou. Důvodem k tomuto „povyku“ byla dobová řevnivost mezi tehdejšími celebritami z věd geologie, mineralogie, petrografie ale i biologie a zoologie.

 

 

Mapa štol pod Komorní hůrkou, jak bylo plánováno.

Mapa štol pod Komorní hůrkou, jak bylo plánováno.

 

 

 

 

 

 

 

Co byla neptunisticko – plutonistická válka

2) Neptunisticko – plutonistická válka byla zde zmíněna již dříve, osvětlím stručně, abych se k tomu již nemusel vracet, oč v ní šlo. O maličkost – vznikly sopky a sopečné horniny působením ohně (plutonismus), nebo vody (neptunismus)?

Dnes komická představa, že se o to tak hádali, ale i když zúčastnění nebyli vůbec hlupáci, přeci jenom tehdy neměli po ruce žádné vědecké výsledkové opory, které tak snadno dnes získáváme. Prostě neměli ke správným závěrům potřebný technický hardware, jaký máme dnes. Mohli se opírat o dostupné hypotetické úvahy sahající až do starověku, získávané jen studiem zemského povrchu a jen mála z jeho podzemí.

Zakladatelem neptunismu byl německý geolog Abraham Gottlob Werner (1749 – 1817), který věřil, že horniny vznikaly působením chemických a mechanických pochodů v celosvětovém oceánu. Plutonismus, jehož autorem byl James Hutton z Anglie (1726 – 1797) předpokládal, že zemský povrch a jejich horniny jsou výsledkem pouze vulkanické, tedy sopečné činnosti a voda se na utváření hornin podílela jen erozivními vlivy. Z obou teorií lze do dnešních poznatků čerpat jen jejich části, samy o sobě jako celek jsou nepoužitelné. Tolik k podstatě.

Disputace na Komorní hůrce roku 1822. Zleva J. W. Goethe, který byl na straně neptunistů, Kašpar hrabě Šternberk, přikláněl se k plutonistům, J. Berzelius, plutonista, J. S. Grüner, policejní rada Chebu, J. E. Pohl, botanik a lékař

Disputace na Komorní hůrce roku 1822. Zleva J. W. Goethe, který byl na straně neptunistů, Kašpar hrabě Šternberk, přikláněl se k plutonistům, J. Berzelius, plutonista, J. S. Grüner, policejní rada Chebu, J. E. Pohl, botanik a lékař

 

Komorní hůrka se do tohoto klání dostala prostřednictvím mineraloga, geologa a balneologa českého původu jménem Franz Ambrose Reuss (1761 – 1830, sepsal Mineralogickou geografii Čech!), jenž tíhnul k neptunistům. Studoval sopečnou činnost v Českém  středohoří, množství zde získaných poznatků mu ale stále více nepasovala do neptunismu a stále nemohl nalézt důkaz, že sopečná činnost je zde nezpochybnitelně spojena s vodou.

Naopak, jak známo, v jím zkoumané oblasti severních Čech je množství uhelných slojí a stop po jejich vyhoření. A tu připadl na myšlenku, že všechna ta čedičová krása Českého středohoří jsou „pseudovulkány“, vzniklé při vyhoření uhlí.  Ale nenašel žádnou ukázku klasické sopky s kráterem, sopouchem a nutným popelem. Znovu tedy k bodu 1 – štěstí se naň usmálo r. 1794, když objevil nenápadnou vyvýšeninu Kammerbühl, která měla vše, co hledal, dokonce i stopy uhlí v okolí.

 

Goethe na Komorní hůrce

Johann Wolfgang Goethe, nežli jej ta vášeň také uchopila, se problémům z obou táborů spíše ironicky poškleboval. Byl však až příliš blízko bodu, o který se sváděl ten důležitý souboj teorií. Neodolal, však již o geologii něco věděl, z Komorní hůrky si odnesl pěkných pár kilo vzorků, o nichž napsal několik svých pojednání, ale bez závěrů, jak ta sopka vznikla – voda nebo oheň.

Přesvědčil svého přítele Kašpara hraběte Šternberka, aby pro objasnění nechal razit štolu, která měla konečně problém vyřešit. Štola se razila, nevíme dnes ale, zda v celé plánované délce. A k této nové otázce má přispět obnova štoly financovaná z několika zdrojů, snad i z EU.

Goethe tedy otázku ani s pomocí přátel nerozřešil, přiklonil se k Reussovu „pseudovulkánu“. Jako mineralog z oblasti SZ Čech nasbíral, nebo si nasbírat nechal, množství kvalitního sbírkového materiálu pro svoje potěšení i práci.

Jak to bylo se šperky pro Ulriku

3) Ulrika von Lewetzow, baronka (1804 – 1899). O této dívce, bylo popsáno pravděpodobně stejně tolik papíru, jako o samotném Goetheovi a zájemce odkazuji na dostupné prameny.

Ulrike von Levetzow, dobová medailonová kresba

Ulrike von Levetzow, dobová medailonová kresba

Setkali se v Mariánských lázních v r. 1821, Ulrice bylo 17 let, Goethovi 72 let a zamiloval se do ní. Ulrika jej odmítla (patrně na popud svého otčíma), Goethe z Čech odjel a již je nenavštívil a Ulrika se až do své smrti v 95 letech neprovdala (důvodů mohlo být více než jeden).

Nu a tradovaná pověst o Goethově obdarování Ulriky šperky s neobvykle velkými Českými granáty – Goethe by asi k tomuto kroku nesáhl, když pravděpodobně věděl, že jeho námluvy dobře neskončí – šperky, jak se prokázalo, pocházely z dědictví po Ulričině matce a jediným jeho darem byl secesní vějíř. Goethe se pyropů z Českého středohoří krátce dotknul jen v teoretické stati o jejich původu, který také přisuzoval k požárům uhelných slojí.

Nevlastní otec Ulriky, hrabě František von Klebesberg spolu s F. A. Kolowratem a Kašparem hrabětem Šternberkem založili Vlastenecké museum, předchůdce dnešního Národního musea v Praze. Každý z nich, a mnoho dalších vlastenecky založených vědeckých osobností, vložilo do začátků jak peníze, tak mnoho sbírkového a knižního fondu. Ulrika po smrti Františka Klebesberga přispěla do musea knihovnou (a 3 000 otisků drahokamů – kamejí) a stala se i oficiální členkou musea.

Ulrika byla poslední v řadě Goethových dámských známostí.

Pro objektivní pohled na osobnost J. W. Goetha  připojuji několik faktografických poznámek z článku J. W. Goethe očima psychiatrů, z Časopisu Psychiatrické společnosti, Roč. 103, č. 4 (2007), s. 201-206, autor MUDr. J.Vacek, čerpající z 29 odkazů.

Idealizace J. W. G. pochází z jeho gigantického literárního díla. Někteří životopisci si všimli nápadných abnormalit jak v jeho literárních dílech, tak i popisech současníků Goethova chování, vycházeli i z charakteristik jeho rodičů, sourozenců i příbuzenstva, které nebyly vždy normální.

Jako 16 letého mladíka jej otec poslal do Lipska studovat práva. Podle tehdejších spolužáků G. se spíše věnoval „floutkovství“ s nevázaným veselím, zamiloval se do dcery hostinského, Katynky, které dva roky ztrpčoval život žárlivými scénami – tuto episodu použil ve hře „Rozmar zamilovaného“.

Roku 1798 vážně onemocněl plicní tuberkulózou s recidivami v letech 1801, 1805 a 1823, první léčba trvala 4 roky, během ní Goethe studoval Paracelsa (astrolog, alchymista, lékař 15. – 16. stol.) a seznámil se s piesistickým hnutím (odnož protestantismu), celé toto období použil později při tvorbě „Fausta“.

Po uzdravení r. 1770 se zapsal na práva ve Štrasburku a další milostný poměr navázal s 19 letou pastorovou dcerou Friederikou, kterou po promoci opustil (ta se nikdy neprovdala a „usoužila se zármutkem“), opět literárně ztvárnil v milostných básních „Sesenheimer Lieder.“

V létě 1771 se vrací do Frankfurtu a nepříliš horlivě pracuje v otcově advokátní praxi, ke konci r. 1772 přechází do Wetzlaru ke komornímu soudu.“ Jeho pracovitost, jeho úřední horlivost byly pramalé nebo se rovnaly nule, vlastně ve Wetzlaru nikdy nic pořádného nedělal…“ mínila jeho další velká nenaplněná láska Lotta, což opět využil roku 1774 k napsání „Utrpení mladého Werthera“, kterým se prvně proslavil.

Měl skandální výstup s Lottiným snoubencem, který ukončil jeho milostné touhu k Lottě. Do r. 1775 napsal 5 „buřičských“ děl, do nichž čerpal ze svých avantýr, a staly se v té době populárními a postavily Goetha do čela „doby geniů“ (Genie-Zeit).

V r. 1775 se Goethe  zasnoubil s bohatou bankéřskou dcerkou Lily, ale o půl roku později vše definitivně ruší po několikerém rozcházení a znovu sbližování, použil (1775) pro „Lily-Lieder“. Ještě než tuto známost ukončil, začal si s „překrásnou“ Maxmiliánou La Roche sentimentální vztah, jejíž bystrozraká matka tomu učinila přítrž tím, že Maxmiliánu provdala za italského obchodníka Brentana.

Souprava šperků z Českých granátů, které Ulrice Goethe nikdy nedal.

Souprava šperků z Českých granátů, které Ulrice Goethe nikdy nedal.

Goethe, znaje již rozličných praktik, s ní flirtoval dále a donutil Brentana, aby jej vykázal s ostudou z domu. Jako neuvěřitelná perlička se jeví skutečnost, že Goethe navázal milostný vztah s její dcerou Bettinou v r. 1810 v Teplicích a později se jí odvděčil tak, že jí nazval „obtížným ovádem“.

Goethe byl od svého mládí svůdce, v době, kdy poznal Bettinu, jím by už čtyřicet let, za tu dobu se v něm vytvořil mechanismus svůdcovských reakcí a gest, který se dával do pohybu při nejmenším popudu.

V r. 1775 J. W. G. navždy opustil rodné město po pozvání vévody K. G. von Sachsen-Weimar-Eisenach do Výmaru, kde tento génius žil až do smrti. Stal se zde úspěšným členem výmarské rady, stal se vlastníkem honosného domu. V r. 1782 je císařem povýšen do šlechtického stavu. Za prvních 10 let ve Výmaru však nenapsal žádné významné dílo, proto se zaměřil na drobnější přírodovědné studie.

V této době nejvýraznější ženou v jeho životě byla manželka nejvyššího štolby na výmarském dvoře, paní Charlotte von Stein, malá, štíhlá, žádná kráska, o 7 let starší. Vztahy – prý jen platonické, vydržely 19 let. V létě r. 1776 se Goethe léčil v Karlových Varech, kde s ním byla i paní Charlotte.

Začátkem září náhle inkognito (jako obchodník Müller) spolu odjeli do Itálie, ani Jeho Jasnost vévoda Karl August nevěděl, kam se génius poděl, omluvenka přišla až s velkým zpožděním, a své státnické povinnosti nechal ležet.

Tajný rada náhle vezme do zaječích ze svého ministerstva a nechá všechny spisy bez vyřízení, vede v Itálii slastný život … vytratil se z Karlových Varů jako zloděj … Trient, Benátky, Verona, Florencie, Neapol, Palermo a Řím. Vrátil se domů až v červnu 1788. Nerad. Změnil se. Říkali to všichni. Vztahy k paní von Stein ochladly. Italské prožitky štěstí a povznesená nálada vyprchaly.

V roce 1788 se Goethe setkal s Christianou Vulpiusovou. Třiadvacetiletá hezká brunetka, dělnice a dcera alkoholika, se stala fyzicky jeho první milenkou. Cele mu oddána ho v roce 1806 chránila vlastním tělem před Napoleonovými vojáky. Za manželku ji pojal z vděčnosti v témže roce. Byla „poklad jeho postele“, do galerie géniových lásek však převzata nebyla. Lidé jí pohrdali. Prostá, málo vzdělaná žena. Ráda pila a tančila, nedbala na linii a radostně tloustla. Přes přibývající léta počet géniových lásek neklesal.

Přes svou vazbu na Christianu se v r. 1807 v Jeně rozhořel láskou k sedmnáctileté chovance tamního tiskaře Minně Herzliebové, kterou využil pro postavu Ottilie z románu „Spříznění volbou“ (1809). Další citové vzplanutí následuje k Marianne von Willemer. V letech 1814 a 1815 pobýval Goethe občas na venkovském sídle tajného rady a bankéře  Willemera  na Koželužském mlýně na Mohanu u Frankfurtu. Vdovec a otec dvou dcer svou tehdy šestnáctiletou schovanku Mariannu Jungovou, pojal za choť. Goetha inspirovala k textu „Suleika“, v němž je „Hatem“ sám Goethe. Jen s potížemi se od Marianny citově odpoutal.

V devětapadesáti letech ho za šestého pobytu v Karlových Varech fascinovala Sylvie Ziegesarová. I pro ni napsal báseň. Čtenáři nejspíš vědí o lásce 73 letého génia k sedmnáctileté Ulrice von Levetzow. Dva roky se pokaždé v létě Goethe s Ulrikou na promenádě ruku v ruce procházel. Od smrti Christiany byl vdovcem a na lékaři vyzvídal, smí-li se ještě oženit. Lékař námitky neměl. V létě 1823 o Ulričinu ruku požádal. Byl odmítnut. Po oslavě svých 74. narozenin v Karlových Varech dostal pátého září 1823 od Ulriky polibek na rozloučenou. Nikdy se už nesetkali. Goethe o tomto posledním zážitku napsal „Mariánskolázeňské elegie“. O devět let později zemřel. Ulrika ho přežila o 67 let a zemřela v pětadevadesáti letech na zámku v Třebivlicích.

Slavnostní potvrzení o udělení členství Baronce Ulrice von Levetzow ve Vlastivědném museu z 1. května 1868.

Slavnostní potvrzení o udělení členství Baronce Ulrice von Levetzow ve Vlastivědném museu z 1. května 1868.

Co psali současníci o Goethově osobnosti – Opravdu mu nerozuměl nikdo: Proměnlivý jak „proteus“. „V jeho duši žili nejméně tři lidé: státoprávní dvorní rada, nenasytně zvídavý osvícenec a také muž s neodpovědnou duší dítěte. Politik, Faust a Werther.“ „Velký génius, leč strašlivý člověk …. zároveň nejhroznější i nejmilejší člověk.“ „Z jednoho oka mu kouká čert, z druhého anděl,“ napsal kdosi..

„V 75 letech řekl, že vlastně v životě neměl alespoň čtyři týdny, kdy by se cítil v naprosté pohodě.“ Jedno hlášení znělo: „Slavný básník Goethe při průjezdu Heidelberkem rozbil několik okenních tabulek, aby dal mládeži příklad …“ Pyknik Goethe, 174 cm vysoký, poněkud femininní, rád jedl. A hodně. „Pil vydatně. Ještě víc pila jeho žena“. Kolem padesátky značně obézní, později zhubl. Nekuřák, zavilý odpůrce tabáku.

Stonal často: plicní tuberkulóza, později dna a ledvinové kameny, časté bronchitídy, jednou zánět osrdečníku a pohrudnice, neurčité žaludeční potíže. „žádné zuby, stařecký šouravý krok“. Zemřel 22. března 1832 ve věku 83 let srdeční mrtvicí po krátkém nachlazení. Jeho posledním slovům „více světla“ se přisuzoval symbolický smysl (touha po osvícenství), ač šlo jen o přání lepšího osvětlení v místnosti.

Seznam psychických potíží: vzrušivost, zlostnost, dojímavost, náladovost, rozmrzelost, bohatost fantazie, nadměrné sebepozorování až hypochondrické sklony, přecitlivělost na počasí, sklon k depresím, včetně sebevražedných úvah.

Pikantní jsou zmínky o géniově „esteticko-vědecké kriminalitě“. Byl sběratelem všeho možného. Kdosi mu půjčil platinový prut od ruského cara. Goethe ho vystavil ve vitrině a odmítal ho vrátit. Půjčil si od kohosi jakási optická zařízení. Nikdy je nevrátil. „Co do peněz, neznal žerty“.

Délka příspěvku J. W. Goethe v této stati překoná pravděpodobně i další osobnosti, ke kterým jsem se ještě nedostal. Právo na jeho vklínění sem jsem zvažoval, nakonec jsem dospěl k závěru, že místo zde má, přinejmenším pro Komorní hůrku s rozvířením geologických úvah o její genezi a pro účast v na buditelských aktivitách našeho národa a založení Vlasteneckého (Národního) musea.

Naopak velmi negativně působí jeho nepřehlédnutelné „řádění“ s tuctem (určitě jich muselo být více) žen a dam, vždy podle jeho gusta. Viditelně je používal jako „výrobní nástroje“ k literární tvorbě. Jakmile příslušné dílo uzavřel, nástroj bylo třeba odložit, s čímž si Goethe příliš hlavu nelámal. Vše výše uvedené je doloženo z dobových zdrojů, leč v jeho četných životopisech se tyto skvrny objevují jen zřídka.

Čtenář – čtenářka, nechť tato fakta považuje za historické dokreslení jeho významu. V žádném případě se z mé strany nejedná o laciné pomlouvání, drby či očerňování. Konečně, jeho literární dílo je nesmrtelné, ať již vzniklo jakkoliv. Byl takový, jaký byl.

Karel Mařík, perex redakce,  foto: archiv autora