SBĚRATEL | Od středověku po současnost: Kdo byli zakladatelé mineralogie v regionu Čech, Moravy a Slovenska?
OCEŇOVÁNÍ SBÍREK PRÁVNICKÉ RADY JAK ZAČÍT SBÍRAT

Od středověku po současnost: Kdo byli zakladatelé mineralogie v regionu Čech, Moravy a Slovenska?

Detailního, zasvěceného a čtivého průvodce po životech osobností, které se zasadily o vznik a rozvoj mineralogie připravil speciálně pro portál sberatel.info mineralog a soudní znalec Karel Mařík, který bude na letošním veletrhu Geosvět / Minerály a drahé kameny nabízet bezplatně znalecké služby. Přijměte tedy nabídku na cestu do vzdálené i nedávné historie geologie, mineralogie, montanistiky a paleontologie v regionu Čech, Moravy a Slovenska.

minerály

Vážení přátelé, příznivci přírody živé i neživé, sběratelé,

píši tuto předmluvu k informativnímu přehledu o osobnostech, které se od historických dob významně zapsali do análů geologie, mineralogie, montanistiky a paleontologie v regionu Čech, Moravy a Slovenska. Inspirací byla mi zpráva o ukončení organizování letité sběratelské akce Geosvět, kterou ve své režii od počátku provozoval pan Mgr. Luboš Thin.

Organizovat samostatně a dlouhodobě podobný podnik nutně zanechá nezapomenutelné stopy, jednou kladné, podruhé záporné, a ty poslední podrývají ochotu ke každoročnímu jejímu organizování. Je to tedy pochopitelné, leč smutné. Smutné hlavně z toho důvodu, že Česká republika, ale i Slovensko, neměly a doposud nemají akci, spojující milovníky neživé přírody na úrovni, která by se mohla důstojně zařadit organizací, provedením, návštěvností, účastí vystavovatelů a obchodníků, do akce mezinárodně úspěšné a vyhledávané.

Pravdou je, že v Česku se pořádá každoročně velký počet mineralogických burz, ta tradice sahá i do dob „minulých“, což vychází ze specifika česko – moravsko – slovenského domorodce, co by sběrače a sběratele všeho, co má v rámci druhu sběru alespoň 2 mírně se lišící exempláře. Tím lépe, je-li jich více. Počet těchto akcí je přiměřený vzhledem ke geografickému rozložení a i blízkost tradičních lokalit v tom hrají svou úlohu. To je jen vítané, neboť sběratelská vášeň je spojena s osvětou, podle speciálního gusta sběratele, vyplňuje volný čas, po jehož delším uplynutí motivuje některé jedince k sdělování zkušeností (ale nikoliv těch posledních).

Organizační kvalita těchto akcí je různorodá, závisí na jedné straně na nepřiměřeně vysoké míře propadnutí pořadatele mineralogickému tématu, na straně druhé motivaci pokusu o zbohatnutí nebo nějaké nezdravé exhibici, na straně třetí pak na klidné organizační kultuře, nezatížené ani jedním z předchozích motivů. Na mezinárodní úroveň nedosáhne ani jeden z oněch tří modelů, buďme ale vděční, že se můžeme chlubit i tímto stavem, mnohé evropské země, ač mají organizaci, postrádají počet akcí, vystavovatelů i návštěvníků.

Pro povznesení současného stavu je potřebné vybudovat a zorganizovat tuto záležitost na úrovni, přesahující kvalitativně i kvantitativně současný stav, jednou akcí ročně a v hlavním městě Praze. To není lokální patriotizmus, do Prahy, všeobecně přitažlivé, přijede určitě víc cizích vystavovatelů i návštěvníků, nežli do některého okresního města.

Našeho předního popularizátora mineralogie a soudního znalce Karla Maříka najdete na veletrhu Geosvět / Minerály a drahé kameny u stolu číslo 9.

Našeho předního popularizátora mineralogie a soudního znalce Karla Maříka najdete na veletrhu Geosvět / Minerály a drahé kameny u stolu číslo 9.

 

Aktivně spolupracuji od r. 1998 se společností Double Impact s.r.o., která má značné zkušenosti s organizací mezinárodních akcí různého zaměření, a pořádá každoročně hojně navštěvovaný polytematický mezinárodní veletrh, případně nazvaný Sběratel. Nemají tedy ke sběratelství, jako takovému, daleko. Nápad o pokračování Geosvěta v jejich zkušené režii s mezinárodním zaměřením a puncem zázemí pražského hotelu Olympik se začíná naplňovat a jeho případná úspěšnost zúročená do budoucnosti, záleží již na Vás, jak tento projekt přijmete.

Abychom probudili zájem o nově se rodící akci, apelujeme mým prostřednictvím, pomocí historických faktů o bezkonkurenční pestrosti a množství nerostného bohatství vzhledem k celé Evropě na tak malé rozloze Čech, Moravy a Slovenska. Tento region oplýval zlatem a stříbrem, tedy mincovními kovy od středověku a „krmil“ jimi celou Evropu po dlouhou dobu. Jistě že v Evropě bylo mnoho podobných ložisek, nebyly ale tak koncentrované na tak malém území, jako to naše. Důsledkem toho byla i velká koncentrace odborníků, pracujících v báňských a hutních provozech, s jejich nadprůměrnými znalostmi, získanými i z výhody blízkosti revírů, ve kterých své zkušenosti sbírali.

Karel Mařík vloni vydal obsáhlou encyklopedii drahých kamenů, která bude na veletrhu také v prodeji.

Karel Mařík vloni vydal obsáhlou encyklopedii drahých kamenů, která bude na veletrhu také v prodeji.

 

Z plejády osobností jsem vybíral takové, kteří byli nejen místní rodáci, ale i přespolní zahraniční, kteří během jejich života zasáhli do vývoje hornictví, hutnictví i paleontologie u nás. V jejich životě se přihodily jak krásné, tak tragické etapy, které jsem se snažil vyzdvihnout společně s jejich pracovním nasazením tak, aby jejich životopis ztratil šedivý úřední nádech. Myslím, že se mi to podařilo i bez používání vulgarizmů. U mnohých je s podivem, že v příslušné době dosáhli takových znamenitých výsledků, v takovém rozsahu, v tak krátkém čase, to vše při vědomí, že jedinou „Flash memory“ byla jejich hlava a pergamen či papír s nějakým písátkem. Sdílení poznatků a tříbení zkušeností probíhalo nikoli po webu, k tomu používali svých nohou, koní, dostavníků, až mnohem později modernější dopravy, u mála z nich pak telefonem. Proto udivuje perfektnost a relativní rychlost zveřejnění toho, co považovali pro svůj obor za převratné, důležité.

Při výběru osobností jsem původně uvažoval s počtem maximálně 20 – 25 osob, ukázalo se, při mém překvapení, že jsem v tomto ohledu nedouk a že bych opominul dost dalších velikánů, kteří by si to nezasloužili. Vzhledem ke krátkému času, danému mi k této práci, bylo dohodnuto, že stať vyjde na pokračování a to co ještě stačíme se sberatel.info zpracovat, stane se součástí náborové propagace, ostatní části pak na jejich web portálu.

Máte-li chuť, a tu byste mít měli, najděte si čas ku čtení o lidech, u kterých to stojí za to. Zamyslete se, co a jak pro svůj nápad byli ochotni podstoupit. Uvědomte si, že to, co nám zanechali, jste zdědili i Vy, kteří jejich výdobytků užíváte a ani si to neuvědomujete. Zamyslete se, zda byste neměli s Vašim sběratelským oborem učinit pro povznesení Geosvěta tu věc, že se jej zúčastníte.

AGRICOLA Georgius (BAUER Jiří)

Mineralog, montanista, lékař.

Narozen: březen, 1494, Gluchau, Sasko

Zemřel:  21.listopad 1555, Saská Kamenice (Chemnitz)

agrikola

 

Působil v Jáchymově (a Saské Kamenici) jako lékař, zde začal studovat mineralogii v souvislosti s možnostmi uplatnit různé kovy v medicíně, posléze pak hornictví a hutnictví. Jeho „12 knih o hornictví a hutnictví“ s četnými kvalitními dřevoryteckými ilustracemi mělo po 200 let (a doposud má) značný význam pro pochopení průzkumu, těžby a úprav rud (stříbrných) v tehdejší době romantizmu. Podobným způsobem sepsal další příbuzná díla o přírodě a také o tehdejší metle – moru.

Je považován za otce mineralogie, jeho osvětové práce nastartovaly exploataci drahých i nedrahých kovů v Evropě a posléze na celém světě.

Tři typy průzkumných a těžných šachtic podle Agricoly

Tři typy průzkumných a těžných šachtic podle Agricoly

 

 

 

 

 

 

 

 

ERCKER ze Schreckenfelsu Lazar

Vynikající montanista, geolog a prubíř.

Narozen: 1528 nebo 1530,Annaberg, Sasko, Německo

Zemřel:  1594, leden, Praha

Pocházel z hornické erbovní rodiny, od počátku tedy byl hornickým prostředím obklopen. V letech 1547 – 48 získal na univerzitě ve Wittenbergu vzdělání v přírodních vědách a matematice, doplněné ještě krátkým pobytem v Itálii. Další jeho uplatnění bylo dáno rodinnou tradicí, studiem i osobní přitažlivostí k hornictví. Již v té době si umínil, že vylepší, nebo přímo znovelizuje postupy vytěžitelnosti kovů z natěžených rud. Inspirací  byl stále klesající obsah stříbrných minerálů směrem do hloubky na dolech v Annabergu.

Tam začal pracovat v mincovně. R. 1555 se stal prubířem na saském kurfiřstském dvoře v Drážďanech kde analyzoval rudy z Annabergu, Freibergu a Schneebergu. Zde napsal svou první knihu o prubířství rud a mincovnictví (nebylo to o mincích, ale o mírách, váhách a ryzostech slitin drahých kovů té doby). Manuál byl příznivě přijat a Ercker postoupil jako saský generální prubíř. Není známo, proč toto perspektivní místo opustil a po návratu do Annabergu se stal výběrčím poplatků z důlního podnikání. Vydal se na studijní cestu po důlních revírech Tyrolska a sledoval zdejší báňskou a hutní činnost. R. 1558 je úředníkem v mincovně v Goslatu a r. 1563 je již jejím vedoucím. Mohl se tu vrátit k oblíbené myšlence účinnějšího zpracování a výtěžnosti chudých rud. R. 1563 vydává příručku o mincovní praxi a za dva roky popis a dějiny olověného revíru v Rammelsbergu.

Za tři roky, po krátkém pobytu v Drážďanech je ve Freibergu jako hutní úředník. Tady se mu mezi ostatními prubířskými úředníky dostalo odmítnutí jeho návrhu k ekonomičtějším metodám tavby stříbrných rud. Panovalo zde ovzduší, ovlivněné alchymistickými pohádkami o umělé výrobě drahých kovů bez kritického hodnocení těchto bludů. Ercker znechucen tímto stavem r. 1567 opouští Sasko a chvátá do Čech, do Jáchymova ke švagrovi P. Uthmannovi, jednomu ze zdejších těžařů. Zhoršující se poměry v českém hornictví se proměnily v trvalou krizi, která spolu s rostoucí všeobecnou drahotou postihla Evropu.

V Čechách několikrát došlo na devalvaci české mince z nedostatku stříbra, jako nezbytného mincovního kovu. Tato krize ale nahrávala Erckerově posedlosti o revizi a zdokonalení hutních metod ke zvýšení jejich výtěžnosti, měl v té době v tomto značné praktické zkušenosti. To o něm bylo na patřičných místech známo, dojem udělal i jeho rukopis knihy o nejúčelnějším zpracování rud zlata, jejíž první část věnoval císaři Maxmiliánu II. V březnu 1568 je Ercker jmenován kontrolním prubířem v Kutné Hoře, o rok později provedl zevrubnou analýzu kutnohorských hutních strusek a zasadil se o jejich opětovné zpracování. R. 1570 v České komoře v Praze řeší závažné úkoly českého hornictví a mincovnictví, sestávajících z četných návštěv českých rudních revírů. Stále ale pracoval na sepisování jeho velké knihy o prubířství, kterou dokončil r. 1573 a o rok později ji vytiskl v tiskárně J. Černého pod názvem „Beschreibung Allerfürnemisten Mineralischen Ertz und Berckwercksarten“.

Prubířská dílna se 2 žíhacími pecemi z knihy o prubířství

Prubířská dílna se 2 žíhacími pecemi z knihy o prubířství

 

Slíbený český překlad z neznámých důvodů nevyšel a jeho rukopis se nezachoval, přesto jej máme, díky Národnímu technickému muzeu v Praze, kde vyšlo v r. 1974 pod názvem „Kniha o prubířství“. Toto dílo postupně vyšlo ve čtyřech jazycích v 15 reedicích a až do 18. stol. bylo receptářem (opravdovou kuchařkou s udanými poměry ingrediencí a postupy lučby) a učebnicí na hornických učilištích a báňských akademiích. Po zásluze byl Ercker r. 1577 jmenován nejvyšším hormistrem, tedy jakýmsi generálním ředitelem celého rudního hornictví v Českých zemích. Jeho snahy o zreformování tehdejší administrativy nedopadly vždy podle jeho představ (i když k nim došlo nakonec mnohem později), úspěšný byl vždy v technických realizacích, navrhovaných jako výsledek jeho početných návštěv rudních dolů. K jeho povinnostem se přidala od r. 1583 práce ve funkci mincmistra (dnes by to byl ředitel) ústřední královské mincovny v Praze, kterou vykonával 10 let až do své smrti.

Za své celoživotní zásluhy pro Království České, pro které pracoval téměř 24 let, byl r. 1590 povýšen do šlechtického stavu císařem Rudolfem II., i když „odborně“ byli spolu ve sporu ohledně těch alchymistů, kterým Rudolf II. tolik fandil. Ercker se dokonce zasadil o to, aby se v Příbrami nepřestalo kutat jen proto, že alchymisti slibovali císaři jejich levně uvařené drahé kovy. Lazar Ercker vykonal mnoho, ani v jeho věku si nedopřával odpočinku, stále byl v zápřahu. Na jeho oslabení se možná podepsaly časté návštěvy důlních prostor, o jejichž katastrofálním vlivu na zdraví si dnes umíme udělat přesnou představu. Onemocněl na přelomu 1593 – 94 a zemřel 6. ledna 1594. Aby se zachoval jeho pracovní řád, pražskou mincovnu vedla ještě řadu let jeho manželka Zuzana.

Titulní strana Beschreibung Allerfürnemisten Mineralischen Ertz und Berckwercksarten

Titulní strana Beschreibung Allerfürnemisten Mineralischen Ertz und Berckwercksarten

Již z výše obsáhlého, ale nevyčerpávajícího soupisu Erckerovách aktivit je zřejmé, že se zde jedná o výjimečnou osobnost. Agricola a později Delius ukázali lidem, jak s tím užitečným kamením (hlavně se stříbrem a zlatem) ven z nebezpečných zemských hlubin. Ercker ukázal lidem, jak z toho kamení již z hlubin vydobytého, dostat drahé kovy takovým způsobem, aby v odpadu, struskách, jich zůstalo co nejméně, a to současně s Agricolou, tedy s nasazením stejných technických možností, které jim doba umožňovala. A opravdu se mu to podařilo, protože ta hlavní myšlenka jej provázela od mládí a nikdy ji neopustil. Stále se setkával s návody neověřenými v praxi, nebo zastaralými a po staletí tradovanými, které způsobovaly spíše ztráty, nežli užitek.

Navíc k odborné práci přistupoval jako oddaný profesionál s vlastním heslem: „Nejprve vyzkoušej a potom chval“. Dobu 16. století si většinou představujeme pro život v ní jako těžkou, nebezpečnou, tíživou, neradostnou, bezperspektivní a život ohrožující. Jenže přečtěte si následujících pár slov, které Lazar Ercker napsal v předmluvě ke svému dílu, aby uvedl důvody, proč jej napsal: „… proto já, který se dlouhá léta obíral prubířstvím, tavením, odlučováním a jinými takovými uměními, ze záliby a lásky, kterou mám k hornictví a kovohutnictví, jsem se rozhodl napsat o tom také něco užitečného ke cti a dobru rozsáhlých dolů i těch, kteří v nich žijí, zejména jak různým způsobem (lze) nejsnáze a nejužitečněji rudu a kovy v malém ohni zkoušet, cementovat, oddělovat, čistit, částečně i ve velkém podniku zvláštním způsobem tavit, zužitkovat, upotřebit, i s vysvětlením a vyobrazením všech instrumentů, náčiní, nářadí, kelímků, skleněného nádobí a ostatního příslušenství …“.

ercker 3

 

 

 

 

 

Mohl-li se někdo věnovat své práci v tom 16. století ze záliby a lásky, pak je třeba si poněkud poopravit a doplnit poznání o té době – i tehdy byli lidé se stejným myšlením jaké máme my dnes, a díky velkému vlivu církví byli možná vcelku i relativně morálnější. Jeho zvýrazněná slova by měla být poselstvím pro současné Sběratele, čehokoliv.

DELIUS Kryštof Traugott

Profesor hornictví, chemie a důlního měřičství.

Narozen: 1728, Wallhausen, Německo

Zemřel:  1779, 21. leden, Florencie, Itálie

Pro studium se rozhodoval mezi právy a matematikou spolu s přírodními vědami, vyhrála to matematika s přírodou. Na čas, z finančních důvodů, stal se i vojákem. R. 1751 získal u Dvorské komory stipendium, absolvoval Mikovíniho hornickou školu a nastoupil jako hornický technik v Banské Štiavnici a později ve Smolníku. Dále působil od r. 1756 v Oravici, Banát, Rumunsko, a to 16 let jako hornický inspektor. V tomto údobí získal neocenitelné praktické zkušenosti a postřehy z hornických technik, technologií a ekonomiky. Od r. 1770 je opět v Banské Štiavnici jako profesor hornictví a člen správy hornické komory, zároveň je také císařským radou a členem předsednictva hraběcí komory v banské Štiavnici.

Podoba Hellova vzduchem poháněného vodotěsného stroje z Deliusovy učebnice

Podoba Hellova vzduchem poháněného vodotěžného stroje z Deliusovy učebnice

Dva roky přednášel na Hornické akademii, pak byl povolán do Vídně k výkonu dvorního rady a člena Kolegia pro mincovnictví a hornictví při Dvorní komoře. Během 1775 – 76 podnikl několikaměsíční inspekce po uherských dolech s účelem zjistit jejich stav a technickou úroveň. Podle výsledků a jeho realizovaných návrhů, vzešlých z inspekcí, se zlepšilo vedení hornických podniků a některé další záležitosti. Jeho kariéra měla drobnou mušku – v Lipsku r. 1770 uveřejnil teoretické rozpravy „O původu horstev a v nich obsáhnutých rudných žil“. Uplatňoval v ní svoje „neptunistické“ názory, takže se stať mezi geology setkala spíše s odporem. Dlouholeté vysoké pracovní nasazení jej natolik vysilovalo, že na radu lékařů se odjel zotavit k moři, kterého si užil již jen jeden rok. Při cestě do Pisy ve Florencii umírá.

Z výše uvedeného je zřejmé, že jeho pracovní náplní, a snad i zálibou, byly hornické techniky, používané v té době. Za ta léta, ve kterých navštívil mnohá podzemní díla, si všímal, jakých těžebních postupů, některých značně zastaralých a neefektivních, se používalo. To se Delius snažil napravit. V r. 1773 dokončil učebnici hornictví Anleitung zu der Bergbaukunst (Poučení o zručnosti hornické) v nákladu 4 500 výtisků (!), které r. 1776 vyšlo i ve Francii. Učebnice byla velmi populární a povinně se používala až téměř do poloviny 19. stol. V r. 1797 bylo doporučeno pro hornictví napsat novou učebnici, kterou sepsal prof. Möhling. Přesto nevyšla. Dvorní komora ve Vídni dala opět raději přednost druhému německému vydání Deliusovy učebnice. Jako používaná a respektovaná učebnice vyšla ještě r. 1806 v nákladu 2 006 výtisků. A vyšla ještě jednou, u nás v r. 2012 v českém překladu.

Pamětní deska v Banské Štiavnici

Pamětní deska v Banské Štiavnici

Říkalo se, že Delius je vlastně jen o trochu lepší Agricola (viz též). Je a není tomu tak. Obojí popisují a zobrazují podobným způsobem hornictví, jak se v jejich době praktikovalo, Agricolova doba byla technicky primitivnější, ale vynalézavá. Delius se mohl rozepsat o revolučních způsobech používání černého střelného prachu (Agricolovi neznámá věc, musel vystačit s mlátkem a želízkem), jakož i o Hellových vodočerpacích strojích a parních strojích. Že Deliova učebnice měla takový dlouhodobý ohlas, svědčí o mistrovském jejím podání pro praktické použití, a pan profesor Delius si toho ohlasu určitě váží shůry i dnes.

ALIS Jan Antonín

Hormistr, huťmistr, horní rada.

Narozen: 1732, 11.leden, Vysoká Pec u Příbrami

Zemřel:  1801, 19.září, Příbram, bohužel ani dnes neznáme místo jeho posledního spočinutí

Absolvoval hornické učiliště v Jáchymově, od r. 1750 praktikoval v Příbrami, od r. 1755 pracoval v Kutné Hoře, po r. 1770 v Ostravě učinil první ověřený nález uhlí. Marie Terezie výnosem z 28.3.1772 jej jmenovala příbramským královským hormistrem s platem (300 zl.), huťmistrem (150 zl.), kancelářské potřeby (16 zl.), dříví a světlo (25 zl.), byt (40 zl.), vše za rok, a úhrada za stěhování. V této době těžba stříbra celkově v Příbrami skomírala, horníci nedostávali plat a odcházeli. Alis prosadil zaražení nové kolmé šachty, zvané Vojtěšská (Adalberti) s tím, aby prošla do větších hloubek, nežli se těžilo doposud. Tímto se otevřelo doposud skryté nesmírné bohatství stříbrných a olověných rud, jejichž zásoby nebyly vyčerpané dodnes i přes podezřele uspěchané uzavření a postupné zatopení všech příbramských rudných dolů r. 1978. Vojtěšská šachta dosáhla jako první na světě kolmé hloubky 1000 m.

Vojtěšský důl v podobě z 2. poloviny 19. stol., budova je ve stejném stavu podnes

Vojtěšský důl v podobě z 2. poloviny 19. stol., budova je ve stejném stavu podnes

Aktivizoval přebudování úpravny rud, hutě a vyřešil vodní problémy jak v dolech samotných, tak jako pohonné síly pro její čerpání a další použití v přidružených provozech. Měl účast na řešení dobývacích poměrů i na jiných místech českého regionu (předpověděl podobný hloubkový vývoj nabohacení stříbrných rud v revíru Ratibořských Hor, který se pro nedostatek prostředků již nikdy nepotvrdil a tak, vážení sběratelé, jedny z nejkrásnějších našich rudních minerálů čekají na příležitost k jejich vyzvednutí).

Má zásluhu na tom, že březohorský revír se v 19. století zařadil mezi nejvýznamnější evropské i světové doly. Tehdejším znalostem se na Příbramskou Akademii jezdili učit odborníci z celého světa. Jeho jméno nese hlavní náměstí Březových hor.

BORN Ignác Antonín

Český a rakouský mineralog, montanista a horní rada – šlechtic.

Narozen: 1742, 26. prosinec, Karlovský Bělehrad, Sedmihradsko, Rumunsko

Zemřel:  1791, 24. červenec, Vídeň

Po příchodu do Prahy r. 1760 studoval práva. Na pražské univerzitě se seznámil s T. Peithnerem (viz též), který zde byl jako profesor montánních věd a tato disciplína jej okouzlila natolik, že na univerzitě vystudoval přírodní vědy a zvláště mineralogii a hornictví. Stal se přísedícím při úřadu nejvyššího mincmistra v Praze a r. 1772 povýšil na horního radu.

Born

 

Před tím, r. 1770 jej Marie Terezie pověřila vykonáním studijní cesty po Uhrách a Sedmihradsku, což byl areál rozsáhlý velice velmi. Z této cesty pro nás nejdůležitější byly popisy poměrů štiavnických (i jiných) rudních žil. Měl kontakty se švédským mineralogem, horníkem J. Ferberem, který knižně vydal výsledky zmiňované výzkumné cesty. Že mu posloužila jako prostředek k získání mnoha sbírkových minerálů v kvalitě dnes těžko dosažitelné (na mineralogy si tehdá mnozí ukazovali s ťukáním na čelo), je nabíledni. Na cestách Born utrpěl zranění, které zanedbal a s podlomeným zdravím se vrátil do Čech na svůj dříve vyženěný statek ve Starém Sedlišti u Tachova.

Tady vybudoval velkou mineralogickou sbírku a knihovnu a založil botanickou zahradu. Zapojil se do vášnivých a řevnivých sporů mezi geology neptunisty a vulkanisty, což byla v té době svým způsobem vědecká móda. Spolu s hrabětem F. J. Kinským a dalšími pražskými učenci vytvořili podmínky pro vznik Královské české společnosti nauk (1784).  V r. 1776 na pozvání Marie Terezie uspořádal bohaté císařské přírodovědecké sbírky. V r. 1779 byl jmenován dvorním radou při dvorské komoře pro mincovnictví a hornictví ve Vídni.

Bornit

Bornit

Born pokládal Čechy za svou druhou vlast, a pokud působil v Praze, přičiňoval se ze všech sil o vědecký pokrok a povznesení vzdělanosti v duchu osvícenství a racionalizmu. Do výčtu jeho činností, výše uvedených, během relativně krátkého života nelze uvést vše, jedná se u něj o mimořádnou pracovní „zběsilost“ v tom nejlepším slova smyslu. Z jeho prací čerpala naše země po mnohá léta odborné základy v těch částech, které nebyly tehdy běžně diskutované. Jeho jménem byl pojmenován minerál Bornit, jehož modravé náběhové barvy mne inspirovaly k zarámování jeho sympatické podobizny.

BARRANDE Joachim

Věhlasný geolog a paleontolog.

Narozen: 1799, 11.srpen, Saugues, Francie

Zemřel:  1883, 5. října, Frohsdorf, Rakousko

Studoval stavitelství, které mu mělo zajistit obživu, i když pocházel z majetné statkářské rodiny. Neodolal ale ani přírodním vědám a díky nadání v nich se stal na francouzském dvoře vychovatelem a učitelem vnuka Karla X, hraběte Jindřicha. Po pádu Bourbonů r. 1830 provázel rodinu do Anglie, Skotska a r. 1831 do Čech. Vychovatelství opustil a r. 1883 se stal opět stavitelským projektantem. U příležitosti prodloužení koňské dráhy z Lán do Radnic u Plzně se osudově setkal u Skryj a Týřovic s bohatstvím zkamenělin, které jej na dalších jeho 44 let života zcela pohltily.

Barrande

 

Věnoval se paleontologickému výzkumu středočeských starších prvohor, v té době známým jako útvar silurský. Odtud čerpal do svého monumentu o 22 svazcích velkého formátu o 6000 stranách a 1160 tabulích. Takový nevídaný rozsah v maximálních kvalitách byl nad jeho síly, takže předvídavě věnoval Museu království Českého ve své závěti na jeho dokončení 10 000 zlatých, jakož i veškerou sbírku jeho zkamenělin, které byly a jsou označovány jako typové (mnoho z nich bylo zcizeno po r. 1989) a často používal k jejich pojmenování česká jména (inspirací mu byla přátelská známost s rodinou Jana Nerudy), nebo jména jeho tehdejších kritiků. Napsal i další významná pojednání, která i přes jejich kvalitu se jen krčí před „Système silurien de centre de la Bohème“. Zemřel ve službě po nachlazení na zápal plic.

Jedna z Barrandovech tabulí, věnovaná trilobitům

Jedna z Barrandeho tabulí, věnovaná trilobitům

Pro paleontologii Čech, Evropy i celého světa je nutno jej považovat za jejího otce. Nasazení a provedení je výjimečné a z dnešního pohledu je jeho výkon jako jednotlivce takřka nepochopitelný a měl by býti pro každého profesionála vzorem, i když on sám konal spíše jen jako amatér. Na jeho počest je útvar staršího paleozoika mezi Úvaly a Plzní nazván Barrandien, skála mezi Zlíchovem a Malou Chuchlí má zasazenu zdaleka viditelnou desku s jeho zlatým jménem a Barrandov je jednou z pražských čtvrtí.

 

 

 

CORDA August Josef

Český přírodopisec, botanik a paleontolog.

Narozen: 1809, 22. říjen, Liberec

Zemřel: 1849, 16.září, při ztroskotání lodi Victoria kdesi v Karibiku

Od mládí, kdy velmi brzy ztratil oba rodiče, tíhnul k přírodě, zvláště botanice. Díky zanedbané výchově v dětství stal se nestálým a těkavým, takže nedokončil studia ani na technice, ani univerzitě. V rozmezí 1829 – 31 studoval i chirurgii a snažil se bojovat proti epidemii cholery v r. 1832. Mykolog, profesor Krombholz mu věnoval mikroskop a zadal kreslení dodaných preparátů. Kresby byly na tehdejší dobu tak zdařilé a realistické, že si jimi v přírodovědných kruzích získal respekt. V Berlíně se seznámil s Alexandrem von Humboldtem, který jej představil v berlínské Akademii a daroval mu svůj vlastní mikroskop (i na A.v.H. udělaly Cordovy obrázky asi dojem).

corda

 

To mu umožnilo konečně se v relativním klidu (povahově se nikdy neuklidnil) věnovat badatelské práci, mikroskopickým houbám. Díky přičinění Kašpara hraběte Šterngerga (viz též) r. 1834 stal se kustodem zoologických a botanických sbírek Českého muzea s platem 400 zl. ročně. Současně dokumentoval paleontologické nálezy ze Šterngergových dolů v Radnici, takže došlo konečně i na paleontologii, ve které však získal jen chatrné vědomosti, jak se ukáže později. Hrabě Šternberk umírá r. 1838 a Cordovi tak skončil hlavní příjem peněz a tím také skončil poměrně bezstarostný Cordův život. V té době běžel spor mezi zastánci a odpůrci pravosti Rukopisu zelenohorského a Corda se do něj nešťastně zapojil.

Zastánce jeho pravosti, F. Palacký, Cordu pověřil vypracováním analýzy. Cordův posudek zněl, že „z přírodně historického stanoviska a z prostého stavu spisu považuje tento dokument za nanejvýš starý“. Zanedlouho se ukázalo, že jde o podvrh a Cordův vědecký kredit značně utrpěl (souhrn o této vlastenecké etapě našeho obrození je mistrně a humorným nadhledem zpracován v poslední 15. Smoljakově a Svěrákově hře České nebe). Tím Cordova nepřízeň osudu nekončila. V r. 1846 vydal J. Barrande (viz též) předběžné výsledky o středočeských zkamenělinách, což některým našim paleontologům přišlo jako nevítaný cizinecký vpád na jejich vědecký píseček.

Cordova litografie z díla o mikroskopických houbách

Cordova litografie z díla o mikroskopických houbách

 

Patřil k nim i Corda, který společně s Ignácem Hawlem, sběratelem trilobitů, vydali Prodrom einer Monographie der böhmischen Trilobiten. Popsali mnoho trilobitů, ale následkem jejich „vlastenecké“ uspěchanosti byly až katastrofální omyly, které jednotlivě a správně odhaloval a na ně písemně upozorňoval J. Barrande. Corda se mohl utěšit alespoň tím, že i když jeho trilobiti byli „vědečtí invalidé“, přesto jim zůstala jména, kterými je s Hawlem pokřtili – to je zákon vědecké priority.

Na Barrandea jich i tak zbylo dost a dost. Corda, jako dosud mezinárodně uznávaná kapacita, značně utrpěl a pod tlakem existenční nejistoty využil nabídky knížete Franze von Colloredo – Mansfelda a vydal se na přírodovědnou cestu do Severní Ameriky. Byl vyslán do Texasu, aby obohatil sbírky Národního muzea. Strávil zde téměř osm měsíců. Část přírodnin poslal do Čech předem, s hlavní částí pak nastoupil v září r. 1849 na loď Victoria. Ta však do Evropy nikdy nedoplula. Zmizela uprostřed oceánu beze stopy kdesi v oblasti Karibského moře a o Cordovi již nikdo neslyšel.

Titulní strana nepovedené práce o trilobitech

Titulní strana nepovedené
práce o trilobitech

Čím si Corda zasloužil uvedení do tohoto seznamu a patří sem vůbec? Zcela jistě, uvádím-li tu persony s celoživotními výsledky za které si vysloužili mnohá ocenění u nás i v zahraničí, Corda se může pochlubit, že právě díky své nepokojné povaze pootevíral dveře k záhadám, které mu nedaly spát, a i přes nedotažení do konce je publikoval a tak na tyto věci upozorňoval jiné. To je nevděčná práce, ale Corda tak žil a i když většinou asi ani on nebyl se svým vědeckým životem úplně spokojen, přeci se mu v některých oblastech dařilo a získal tu a tam uznání a ocenění – třebas 2 mikroskopy, které tenkrát určitě stály  jmění -­­­­­ a respekt doma i venku. Do některých věcí skákal rovnýma nohama, asi bez patřičného rozmyslu a potřebných vědomostních základů. Přesto má, sice bez hrobu, trvalý pomník, – názvem kordiaty (Cordiatidae) byla na jeho počest pojmenována jedna velká skupina vyhynulých nahosemenných rostlin.

BABÁNEK František

Mineralog, geolog, montanista.

Narozen: 1836, 10. říjen, Kamenný Přívoz u Jílového

Zemřel: 1910, 25. únor, Praha

Odbornost získal na báňské akademii v Banské Štiavnici. Od r. 1857 pracoval v příbramských dolech, od r. 1863 pracoval v říšském geologickém ústavu ve Vídni. V Příbrami jako přednosta rudního obvodu na Březových Horách do r. 1881 a v tomto roce přeložen do Jáchymova jako přednosta horní a hutní správy.

Průběh rudních žil v revíru Vrančice, žíla Babánek s červenou šipkou

Průběh rudních žil v revíru Vrančice, žíla Babánek s červenou šipkou

 

 

Jeho geologické, ložiskové a mapovací práce měly často zásadní význam i na zahraničních lokalitách, hlavně však v Jílovém, Jáchymově a Příbrami. Jeho jméno nese jedna z rudných žil na dolu Alexandr ve Vrančicích.

 

 

BOŘICKÝ Emanuel

Univerzitní profesor mineralogie a spoluzakladatel české petrografie.

Narozen: 1840, 12. prosinec, Milín u Příbrami

Zemřel: 1881, 27. leden, Praha

Na pražské univerzitě vystudoval přírodní vědy a chemii, v r. 1865 byl jmenován asistentem mineralogického oddělení Národního musea. V rozmezí 1866 – 68 byl asistentem prof. Zepharoviche (viz též) v mineralogickém ústavu pražské univerzity. Učil krátce na malostranském gymnasiu, r. 1869 se stal kustodem musejního mineralogického fondu a r. 1871 jmenován mimořádným profesorem mineralogie na pražské univerzitě s možností přednášet česky, po jmenování řádným profesorem v r. 1880 se však již pokračování své kariéry nedožil, při přechodu zamrzlé Vltavy upadl a na následky vnitřního zranění zemřel.

boricky

Zabýval se dvěma směry – mineralogie a petrografie, v prvním z nich vynikl objevy nových fosfátových minerálů z železnorudných středočeských ložisek (jsou dodnes často chloubou našich sběratelů). Jeho znalosti z chemie umožnily mu vynalézt mikrochemickou metodu určování minerálů, čím tento obor založil. Napsal obsáhlou a vyčerpávající učebnici mineralogie, využívanou na školách středních i vysokých. V petrografii se upnul na mikroskopický výzkum hornin, již tehdy používal polarizační mikroskop a ve svém bytě vlastnoručně namáhavě zhotovoval výbrusy nasbíraných vzorků hornin. Soustředil se na naše vyvřeliny – čediče, znělce a melafyry. Předčasné úmrtí nedovolilo mu dokončit Monografii českých porfyrů (dokončil jeho žák j. Klvaňa).

Litografie Bořického vlastnoručně broušených výbrusů melafyru

Litografie Bořického vlastnoručně broušených výbrusů melafyru

 

Již výčet jeho zaměření a časový průběh prací ukazuje, jak postupem doby se jeho dřívější rozptyl tříbil, až dospěl k dokonale prováděnému systematickému bádání. Neslo své ovoce, neboť málo kdo se může chlubit tím, že byl zakladatelem dvou nových směrů praktického určování a katalogizace jak v říši minerálů, tak hornin, a to vše zaměřené na české prostředí. A to je hlavní jeho zásluha.

 

 

 

 

BARVÍŘ Jindřich Ladislav

Petrograf a mineralog.

Narozen: 1863, 15. červenec, Choltice

Zemřel: 1952, květen, Praha

Od r. 1881 studoval na české univerzitě v Praze. V rozmezí 1885 – 1889 byl vychovatelem u hraběte Haugwitze v Náměšti n. Oslavou. v letech 1892 studoval mineralogii na univerzitě ve Vídni a 1893 petrografii na univerzitě v Greifswaldu. V r. 1894 se stal mimořádným profesorem pro petrografii na české univerzitě. Působil i jako ředitel reálky v Plzni.

barvir

 

 

 

 

 

Do r. 1895 se věnoval několika mineralogicko – petrografickým otázkám na našem území v realistické polemice s jinými autory. Poté se soustředil na soustavný výzkum zlatonosného křemene v Jílovém, Novém Kníně i na dalších středočeských lokalitách – zlatu zkrátka neodolal. Byl natolik do této problematiky pohroužen, že prostudoval dějiny hornictví se zlatem spojené, jakož i teorie chemie v této oblasti. Paralelně se ale věnoval i petrografickým studiím a výzkumům.

barvir 2

Byl typickým „workholikem“ v těch oborech, které jej vážně zaujaly, tedy ve zlatě a horninách. Jeho práce o zlatě v Jílovém a Novém Kníně s doprovodnými mapkami starých i tehdy existujících dolů jsou prvními ucelenými pracemi, byly (a snad i doposud jsou) hledanými podklady pro naše sběratele minerálů. Vybudoval vzorovou perfektní sbírku hornin v Národním museu. Je pokládán za zakladatele moderní české petrografie, vytvořil českou odbornou petrografickou terminologii.

 

 

BURKART Eduard

Moravský mineralog a geolog.

Narozen: 1865, 31. prosinec, Brno

Zemřel: 1941, 8.říjen, Brno

Mineralogii a chemii studoval na vysokých školách v Brně, Vídni, Curychu a Bernu a zde získal doktorský titul. Po otci zdědil v Brně tiskárnu a nakladatelství (nakonec ji prodal), volný čas ale věnoval sběru a studiu moravských minerálů. Spolupracoval s mineralogicko – geologickým oddělením Moravského zemského muzea, kam odkázal svou knihovnu a sbírku moravských minerálů o 11 000 exemplářích.

burkart

 

 

 

 

 

 

 

Jeho význam spočívá v prvotním podání poměrně podrobných informací o moravských nalezištích minerálů, tedy informace, zaměřené převážně do sběratelské obce a ta v té době početná příliš nebyla. Věděl asi, že nasazení, které této práci věnoval, nebude mít za jeho života takový ohlas a ocenění, jakého by se mu dostalo v současnosti.

burkart 2

 

Během revize starých známých lokalit objevil nová naleziště (společně s B. Kučerou) a shromáždil vše do německy psaného Moravské minerály a jejich literatura, jehož 1. díl vyšel v r. 1942. Dalšího pokračování po jeho smrti se ujal T. Kruťa (viz též) a uspořádal je v podobě blízké dílu Topografická mineralogie Čech od J. Kratochvíla (viz též). Informace v jeho pracích měly a mají velký význam pro region Moravy, sice „jen“ se zaměřením na podobné zájmové skupiny, jako byl sám, lze z nich však čerpat i informace hospodářského významu.

BOUČEK Bedřich

Profesor geologie a paleontologie.

Narozen: 1904, 30. srpen, Praha

Zemřel: 1975, 5. červen, Praha, zahynul při automobilovém neštěstí

Od mládí měl zájem většinou jen o přírodu. Na Karlově univerzitě studoval přírodní vědy a geografii, soustředil se na paleontologii a geologii, bez jejichž znalostí se paleontologie dá dělat jen stěží. Do r. 1933 byl vědeckým pomocným asistentem u prof. J. Pernera v geologickém ústavu Karlovy univerzity a až do r. 1947 vyučoval na různých pražských středních školách (krátce i v Litomyšli) a v tomto roce byl jmenován profesorem geologie a paleontologie s působností na Vysoké škole pedagogické v Praze.

boucek

 

 

 

 

Z paleontologie je významná monografie o našich graptolitech, které doposud byly většinou na okraji zájmů odborné i laické veřejnosti, každý se chtěl věnovat raději atraktivnějším trilobitům (ani těm se Bouček nevyhnul), věnoval se i ostrakoidům, konuláriím  i jiným fosiliím, zpracovaných spolu s paleogeografickými, sedimentologickými a biostratigrafickými problémy.

(Polostrunatec) Graptolit Octavites spiralis (G.) Praha, Velká Chuchle, Vyskočilka

(Polostrunatec) Graptolit
Octavites spiralis (G.)
Praha, Velká Chuchle, Vyskočilka

 

 

 

 

 

 

 

Měl výborné pedagogické nadání, obtížně pochopitelná témata dovedl ke snadnému pochopení i laikům. To se zobrazilo v jeho populárních knížkách, určených pro sběratele: Na zkameněliny do okolí Radotína a Chuchle (1935); Geologické výlety do okolí pražského (1941); Gelogické vycházky do pražského okolí (1951); Život pod drobnohledem (1955).  A to jej spolehlivě řadí do této společnosti.