„Filatelistická detektivka“ zřejmě spěje k rozuzlení

“Důkazy, které byly předloženy a provedeny v řízení, mě přesvědčily o tom, že se skutečně jedná o známku, která byla odcizena v Tokiu a která patřila otci pana Kleina (žalobce). Naopak důkazy, které předložili žalovaní, mě nepřesvědčily o tom, že jejich otec (Pytlíček) tu známku skutečně zakoupil nebo vyměnil ještě před výstavou a získal ji tak od pana Kleina,” řekl novinářům po vynesení rozsudku soudce Michal Polák.

Syn nizozemského sběratele, Abraham Klein, rozsudek uvítal. “Jsem velmi šťastný z tohoto rozsudku. A přinesl spravedlnost dobré pověsti mého otce. Myslím, že moje právnička odvedla velice dobrou práci a přesvědčila soud, že můj otec nebyl někým, kdo by podvedl pojišťovnu,” řekl novinářům Klein.

Jeho právnička Eva Šimková vnímá rozsudek jako precedent. “Je vzkazem pro veřejnost o tom, že protiprávní jednání nemůže být odměněno ani po letech,” dodala.

Dcera Pytlíčka, Martina Kovač, ČTK řekla, že se proti rozhodnutí soudu odvolají. “Protože dle našeho názoru nebylo prokázáno, že by ta známka nepatřila tatínkovi. A jak ho znám jako člověka, tak vím, že to byl rovný člověk. To, že se rád chlubil a dělal různé příběhy kolem různých známek, je jedna věc, ale druhá věc je zkusit někomu ukrást známku, tak to mi opravdu nepřijde jako něco, čeho by byl tatínek schopen,” řekla.

Před soudem uvedl Pytlíčkův syn Ludvík, že jel se svým otcem na začátku 90. let do Rotterdamu, když od Kleina známku kupoval. Tvrdil, že to bylo ještě před výstavou v Tokiu. Soudce jeho výpověď označil za neprůkaznou. “Vypověděl, že konkrétně neviděl, jaké známky si jeho otec s panem Kleinem vyměňovali. Seděl několik metrů od nich, nevěděl kolik peněz si jeho otec vezl, kolik doplácel. Sám řekl, že v té době německy tolik neuměl, aby jim rozuměl,” uvedl Polák.

To, že spolu známky směnili, podle soudce neprokazuje ani korespondence mezi Kleinem a Pytlíčkem, a ani to, že k nim měl certifikáty. U některých šlo totiž o kopie. “Pokud by známku skutečně zakoupil a získal od pana Kleina, dostal by nepochybně všechny atesty,” řekl soudce.

Odmítl i zpochybnění ze strany žalovaných, zda byla známka v Tokiu skutečně odcizena. “Soud má za prokázané, že ke krádeži známky v Tokiu skutečně došlo,” uvedl soudce. Za zásadní důkaz považuje, že tehdy Klein získal od pojišťovny náhradu škody z uzavřené pojistky. “Pokud by ke krádeži nedošlo, zcela jitě by pojišťovna pojistné nevyplatila,” dodal.

Soudce také dospěl k závěru, že známka, kterou má v úschovně, je tou, která byla v roce 1991 odcizena v Tokiu. Vycházel zejména z výpovědi Josefa Chudoby ze Svazu českých filatelistů, který v roce 2017 upozornil na to, že může jít o ukradenou známku z Tokia. Před soudem Chudoba uvedl, že tyto známky jsou jedinečné. Na světe je podle něj osm až 12 takových žilkovaných čtyřkorun a každá je unikátní.

“Lze známky jednoznačně identifikovat, a to postavením razítka vůči známce, umístěním žilek v tom žilkovaném papíře či tvarem jednotlivých zoubků na kraji známky,“ řekl při zdůvodnění rozsudku soudce.

Při porovnávání, zda známka v úschovně je skutečně tou ukradenou, soud vycházel z inzerátu, který si nechal uveřejnit Klein v roce 1996 ve filatelistickém časopise ve snaze získat odcizenou známku zpět. Obhájce rodiny Pytlíčka neuspěl s argumentací, že Klein měl tyto známky dvě a nemusel tak inzerovat tu, jež mu měla být v Tokiu odcizena.

“K tomu opět pan Chudoba provedl pečlivou rešerši historie druhé známky a doložil aukční list, kde je ta druhá známka vyobrazena, a je patrné, že byla následně prodána za více než tři miliony Kč, a to v roce 2000,” řekl Polák. Podle něj je z porovnání zřejmé, že jde o jinou známku, než jakou má soud v úschovně.

ČTK, foto: aukční dům Burda a knihy Dobrovský

• filatelie

Related articles