Myslím, že AI už dokáže “dobrý” vtip, ale ne zas tak moc dobrý

Vaše kresba, která provází výstavu věnovanou telefonním kartám a objevuje se také na příležitostné dopisnici České pošty vznikla v roce 1998 pro katalog prvního ročníku veletrhu Sběratel. Spolu s filatelií, numismatikou a minerály vykreslovala hlavní nomenklatury veletrhu – telefonní karty byly tehdy co do počtu vystavovatelů nejsilnější skupinou hned za filatelií. Patřil jste tenkrát také mezi sběratele telefonních karet? 

Telefonní karty jsem sbíral jenom jako uživatel. V době, kdy se objevily, už jsem neměl sběratelské vášně.

Sbíráte něco jiného? Pokud ano, co konkrétně?

Sběratelství pro mne bylo důležité zhruba do puberty – pak přišly jiné zájmy. Ale jako spousta kluků jsem sbíral známky. Bylo vzrušující získávat známky z různých exotických zemí. Řada z nich byla výtvarně krásná a nesla v sobě tajemství dálek. Nějaký čas jsem sbíral i nálepky a pouštěl jsem se i do sbírání starých mincí. V pubertě mne zachvátil big beat a se sběratelstvím byl konec.

Všechny čtyři kresby vytvořené pro veletrh Sběratel jsou velmi povedené. Máte ve svém archivu ještě nějaké další vtipy, které by se týkaly sběratelů?

Myslím, že to bylo ojedinělé téma dané oslovením z veletrhu.

Váš humor byl vždy velmi jemný, i nemilé situace zvládali vaši hrdinové mile, čtenáři nedělalo problém se s nimi identifikovat. A decentní pánové, kteří je většinou reprezentovali v čele se známým Františkem, byli jasným poznávacím znamením, že se jedná právě o váš vtip.  Kdy tento váš typický “rukopis” vznikl a měl nějaký reálný předobraz v životě?

Moje začátky v kresleném humoru se datují rokem 1981.Tehdy jsem v rozhovoru s tchánem pronesl něco kritického vůči kreslíři z Dikobrazu, který se mu líbil, a na to řekl, že kritizovat je snadné… Tak jsem sedl a nakreslil asi čtyři vtipy a poslal je do Dikobrazu. To bylo v srpnu a v říjnu první z nich v časopise vyšel. Teprve později jsem zjistil, že to byl neobvykle rychlý start. Byli kreslíři, kteří se o to snažili léta. Ale tím jsem se chytil do vlastní pasti a začal jsem vymýšlet, kreslit a posílat redakci své další výtvory. Výtvarná politika tehdejšího Dikobrazu trvala na tom, že každý , koho akceptovali, musel mít osobitý rukopis.

Filozofie mých postav byla v tom, že připomínaly dětské proporce – velká hlava, zavalité oblé tělo. Tím jsem chtěl říct, že dítě v nás zůstává celý život a občas se projevuje naivitou, kterou si sami v dospělém věku neuvědomujeme. Ale nejsem se jist, jestli to tak pochopil někdo, komu se třeba mé kresby líbily.

Dnes jste vnímán více jako úspěšný malíř. Vaše díla jsou však kresleným vtipům i jejich typické poetice na hony vzdálená. Čím to?

Lidská povaha má většinou více dimenzí. Už jen to, že v kresleném humoru zaměstnáváte víc hlavu a v malování srdce, tím myslím emoce. Ve svých obrazech jsem to stále já stejně jako v kresleném humoru. Řadu let se ale tyhle dvě dimenze, malování a kreslený humor u mne dost nesnášely. Když jsem začal kreslit vtipy, přestal jsem na tři desetiletí malovat obrazy. Teprve pak jsem zjistil, že už dokážu dělat obojí.

Publikoval jste v řadě humoristických i společenských časopisů od Dikobrazu přes Mladý svět, Nový Dikobraz, Škrt, Reflex a další. Dikobraz a poté Podvobraz jste vedl jako šéfredaktor. Kreslíte ještě nové vtipy? A kde se s nimi mohou čtenáři setkat?

Kreslím pro Učitelské noviny, to je poslední týdeník, pro který ještě dělám. Řadu let jsem pracoval v pedagogicko-psychologickém poradenství. To je oblast, ve které se se školami a učiteli setkáváte hodně a snažíte se jim rozumět. Někdy v polovině devadesátých let mne oslovil bývalý kolega z poradenství, jestli bych pro Učitelské noviny něco nenakreslil. Od té doby je to pravidelná spolupráce. Pro mne je důležitá tím, že si udržuji svůj rukopis v použitelném stavu. Kdybych na pár měsíců vynechal, kresba se rychle zhorší a poznáte to na podobě kreslených postav.

V mé kresbě představuje oko malá tečka. Když ji o zlomek milimetru posunete jinam, výraz obličeje se změní. Když kreslíte pravidelně, pracujete s takovým detailem úplně automaticky, když přestanete trénovat, najednou ztratíte jistotu a výraz figury musíte hledat. Jinak se prostor pro kreslený humor velmi zmenšil. Čekali jsme jestli nevznikne nějaký internetový časopis, který by slučoval řadu autorů, ale zatím ne. A snahy vzkřísit Dikobraz v tištěné podobě se už několikrát nepodařily.

Leckoho možná překvapí, že vaším hlavním zaměstnáním je oddělení výzkumu, které vedete v Českém rozhlase. Co konkrétně zkoumáte?

Jde o výzkum rozhlasového publika. Jak mnoho posluchačů mají jednotlivé stanice, jaké jsou jejich demografické charakteristiky, co chtěji poslouchat vice, co méně. Je to poměrně široká a pro mne zajímavá oblast.

               Promítaly se výsledky průzkumů také do témat vašich vtipů?

Několikrát jsem něco kreslil na objednávku pro rozhlas, nějaký čas vycházel pro lidi v rozhlase online týdeník, kam jsem kreslil, nedávno jsem dělal ilustrace do knížky jedné rozhlasové kolegyně, Jitky Štichauerové, která popisovala rozhlas a lidi v něm. Všude tam se objevovaly věci, které jsem znal díky práci ve výzkumu. Většinou jsou to ale vnější podněty. Když kreslím volně, bez předem nastaveného tématu, jsou moje hlavní téma mezilidské vztahy.

A jaké jsou nálady mezi posluchači dnes?

Rozhlasové publikum je hodně členité. Pro mladší věkové skupiny už klasické radio ztrácí přitažlivost, jejich život se z velké části točí kolem internetu. Rozhlas hledá cesty, jak se s těmito trendy vyrovnat. Tak jako se o to snaží rádia po celém světě.

Světem dnes hýbe umělá inteligence. Umí už nakreslit dobrý vtip?

Myslím, že ano. Tak jako umí napsat povídku nebo složit hudbu. Ale zatím opakuje existující recepty a stereotypy. Takže myslím, že už dokáže “dobrý” vtip, ale ne zas tak moc dobrý.

Jindřich Jirásek, foto: archiv Václava Hradeckého a veletrhu Sběratel

• netradiční sběratelské obory
• telefonní karty

Related articles